Historie Sloughi
Původ sloughi je zastřen mnoha tajemstvími a dodnes zůstává jednou z nejdiskutovanějších otázek. Pravda je taková, že sloughi zřejmě přišla do Orientu nebo do místa, kterému dnes říkáme Etiopie jako dar núbijským faraonům odněkud z Asie. První zmínky o sloughi v podobě podobné té, jak ji dnes známe, je datována do 8. - 7. století př. n. l. Starověké egyptské artefakty nám představují, jak cenní byli v této době hladkosrstí sighthoundi s hladkým rovně složeným uchem.
Dnes se jako země původu uvádí nejčastěji Maroko, Tunis nebo Libye a to především proto, že se sloughi stala společníkem kočovných pouštních kmenů Berberů, kteří okupovali severní části Afriky. Do skupiny tzv. sighthoundů (v češtině možné přeložit jako „psů lovících na viděnou, očima"), kteří podobou připomínají sloughi, patří ještě azawakh, hladkosrstá i dlouhosrstá saluki a hladkosrstý i dlouhosrstý afghánský chrt. Všechny tyto rasy původně vyšly zřejmě z jednoho hladkosrstého předka s dopředu spuštěným uchem, k typovým odlišnostem došlo tedy asi šlechtěním různými kmeny - např. azawakh je dnes považován za psa kmene Tuarégů, jejichž doménou byla centrální Afrika a oblasti okolo dnešního Chadu, Mali či Burkina Faso. Oproti tomu saluki je považována za psa Beduínů, kteří obývali hlavně střední východ, oblasti Saudské Arábie, Iráku, Íránu a Izraele. Dlouhosrstá varianta se potom do standardu dostala zřejmě křížením s různými typy původně asijských chrtů, než vznikli předchůdci dnešní dlouhosrsté saluki a afghána- jako např. tazy, tajgan, ghazni, balúčský chrt a mnoho dalších.
Pes plemene sloughi byl svým vlastníkem brán jako člen rodiny. Sloughi sdílely se svou rodinou stan a se svým pánem často i za studených nocí jeho přikrývku. Ne nadarmo jedno arabské přísloví o těchto noblesních zvířatech praví: "Aada machi Kelb, aada Sloughi." neboli "Tohle není pes, to je sloughi!". V zemi původu bylo o sloughi pečováno se stejnou láskou jako o kvalitního arabského koně. Sloughi byla poklad, a proto její štěňata byla často kojena berberskými ženami, aby se ulevilo kojící feně (sloughi totiž mívají i deset štěňat). Ztracená sloughi znamenala, že rodina bude žít několik týdnů ve smutku, jako když zemře člen rodiny. Sloughi byly zdobeny šperky a amulety nespočetné hodnoty, majitelé jim rituálně vypalovali značky jako projev urozenosti a původu, a nejlepším jedincům s nejsilnějšími loveckými pudy se obřadně zkracovaly ušní boltce jako prevence před zachycením psa v křovinách nebo před napadnutím šelmou. Nejlepší plemeníci – psi nebyli vypouštěni na lov, aby si v křovinách nepotrhali varlata a pokud byl mladý pes příslibem nadějného samce, majitel mu chránil varlata koženými vaky. Sloughi byla tak vysoce ceněná především pro její čistou práci na lovech. Doprovázela svého majitele a jeho sokola na lovu za zajíci, fenky, hyenami, pštrosy a gazelami. Dobové rytiny ukazují, že sloughi jela se svým pánem na koni, aby ze sedla měla dobrý rozhled a jakmile se objevila vhodná kořist, pes seskočil a na povel svého pána dokázal strhnout cokoli čistě a bezbolestně. Sloughi je typický lovec otevřených prostor, jak bylo již řečeno, loví především pomocí svého zraku. Sloughi vždy bude ovládat silný lovecký pud, který jí velí rozběhnout se za čímkoli, co se hýbe, pokud ale pán zareaguje dostatečně včas (ještě než se sloughi rozpohybuje), není těžké psa odvolat a přivolat k sobě.
Sloughi je typický lovec otevřených prostor, původně používaná k lovu štvaním, její rychlost se pohybuje až okolo 55 km/hod. Sloughi je elegantní, hrdý pes se suchým osvalením, neustále zanechávající dojem velmi ušlechtilého zvířete.
Ačkoli působí sloughi svým hrdým pohledem velmi nepřístupně, je přítulná a mazlivá, a neváhá svého pána bránit za každé situace. Byť je sloughi vášnivý lovec, přesto ocení komfort domova.
Podle jména je možné, že pochází z jemenského města Saloug.
Text s menšími úpravami použit z Wikipedie.
